čtvrtek 6. srpna 2015

Zatěžkávací zkouška

Doma je doma. I když byl servis v porodnici skvělý, tak domů jsem se strašně těšila. Tam už na mě čekaly nachystané dvě MiMi postýlky. Jirka a Áňou je společně připravili – umyli, povlékli a nazdobili. 


 

Jirka dokonce získal kdysi v práci jako kuriozitu veselá zvířecí kolečka – tak je jako správný kutil sám připevnil a musím říct, že postýlka má takto zase úplně jiný šmrnc. Snad si teď v půjčovně nebudou stěžovat, že všichni zákazníci teď chtějí taková…Aspoň ale uvidíme, kolik čtenářů Honzíkův blog sleduje...


Nemocniční infekce na vlastní kůži

Přivítání doma bylo fajn, Áňa byla sice ve školce, když nás Jirka přivezl, ale jak přišla domů, hned chtěla Honzíka pořád chovat a pomáhat. Skvělé bylo, že si Jirka mohl čerpat dovolenou, které má díky celkem služebním cestám přebytek, tak jsem měla doma velké zastání a podporu. Jak se ukázalo, bylo to potřeba.
Téměř hned po návratu z porodnice začal náročný návštěvní maraton. Kromě rodiny a těch nejbližších, se totiž shodou okolností v ČR objevily dvě moje kamarádky – jedna přijela z Kostariky a druhá z Malty. Moc mě potěšilo, že se jim podařilo se u nás zastavit, ale na druhou stranu fungovat ve společnosti, zotavovat se po císaři, starat se o malého atd. bylo vyčerpávající. Trpěla jsem migrénou a navíc po odjezdu druhé exotické návštěvy, přesně 4 dny po návratu z porodnice, jsem naměřila zvýšenou teplotu a cítila jsem se hodně unavená. Další den, to byla neděle, se k tomu přidala bolest v ráně po císaři. Takže pondělní program byl jasný – návrat do porodnice, konkrétně do ambulance, kam jsem měla zajít při obtížích. Koukali na mě trochu nevěřícně, že se vracím tak brzy, ale vzali mi stěr z rány a rovnou mi nasadili antibiotika a naplánovali další kontrolu za dva dny.
Žádné zlepšení se nekonalo, pořád jsem se cítila na nic, trpěla strašnou únavou i rána na břichu o sobě dávala dost vědět. Při kontrole mi lékař vlastně hned oznámil, že antibiotika vysadíme. Pak se na mě podíval a začal vysvětlovat, že mám v ráně zákeřnou bakterii. Hned jsme vyhrkla – MRSA. Pan doktor byl strašně překvapený, že jsem to uhodla a ptal se, jestli dělám ve zdravotnictví. To sice úplně nedělám, ale pracovně-teoreticky jsem s infekcí MRSA (methicillin-resistant staphylococcus aureus) docela často v kontaktu. Kolikrát jsem o ní psala nebo vykládala na školení. A teď jsem měla možnost vyzkoušet si na vlastní kůži. To se přece jen tak někomu nepoštěstí!
Ale vážně, MRSA je velmi nebezpečná nemocniční infekce, tyto bakterie jsou totiž zcela rezistentní vůči veškerým antibiotikům. Léčba proto spočívá hlavně v toaletě a dezinfekci rány. Bohužel to není rarita, jak by se mohlo zdát. MRSA postihuje v průměru až 14 % pacientů v nemocnicích a je to fakt vážná věc. Když jsou lidé hodně oslabení a infekce se navíc rozšíří, mohou i zemřít. Já měla štěstí, že infekce napadla jen ránu a dál neputovala, což se potvrdilo z krevních testů. I tak se mi tím hojení rány značně zkomplikovalo a celých 14 dní, co jsem s infekcí bojovala, mi nebylo dobře a neustále jsem byla hodně, ale opravdu hodně unavená. Byla jsem dole i psychicky a navíc jsem musela dojíždět na kontroly do ambulance.

Postýlka do nepohody i pro volný čas
Naštěstí Honzík je moc hodné miminko. V podstatě hned si vzal dudlík, což je pro nás velká novinka, Áňa vůbec dudlíková nebyla. Spinká hezky, kojení je také bez problémů. Trochu ho trápilo bříško, fungoval jako průtokáč, co zbaštil, to šlo v podstatě hned druhým koncem ven. Nasadili jsme na radu kamarádky laktobacílky, to se pak zase úplně zasekl a kadil jednou za několik dní. To je ale u některých miminek snad normální.


Postýlky MiMi jsou k nezaplacení – jednak ji oceňuji po operativním porodu, že se nemusím zbytečně předklánět při ukládání nebo když Honzíka z postýlky beru, ale i při mých komplikacích jsem věděla, že když je Honzík v ní, tak je v bezpečí a nic mu nehrozí.
Hned, jak jsme přijeli z porodnice, Honzíka jsem do ní uložila. Tím, že máme druhou postýlku nahoře v ložnici, dá se říct, že veškerý „volný“ čas, kdy se nechová, nejí nebo nepřebaluje, tak je právě tam. Pojížděním postýlkou Honzíka i uspávám, pokud neusne při kojení. V postýlkách máme monitor dechu – v obou máme senzorové destičky, ovládací krabičku si přenáším. Taky jsme na postýlky připevnili kolotoč. Drží tam dobře a Honzík bude mít za chvilku na co koukat, když bude vzhůru. Ovládání postýlky je natolik intuitivní, že to zvládne i naše Áňa. Nastaví si ji, do jaké výšky potřebuje. Když je ve vysoké poloze, abych já se nemusela ohýbat, hned si ji stáhne, aby na Honzíka viděla a aby mu mohla opět něco povídat a vykládat. Zatím je vztah sourozenců úplně idylický, to jsem zvědavá, jak se bude v čase vyvíjet.

úterý 7. července 2015

Narodil se Honzík

Jmenuji se Jitka, je mi 36 let a právě se mi narodilo miminko – kluk Honzík. Těhotná jsem byla podruhé, Honzík už má doma velkou ségru Anetku, které je 6 a půjde po prázdninách do školy. Tatínkem obou dětí je můj partner Jirka. Jako táta je skvělý, bohužel nám občas odjede kvůli práci na druhý konec světa. Ale když je doma, hodně toho zastane namísto mě a můžu se na něj spolehnout. Bydlíme v domku v menším středočeském městě. Před mateřskou jsem pracovala v marketingovém oddělení mezinárodní společnosti. Při první rodičovské jsem stíhala se práci věnovat na částečný úvazek, tak uvidíme, jestli na to budu mít energii i tentokrát  s dvěma dětmi.

Obavy se nenaplnily

Druhé miminko jsme si přáli, ale těhotenství i porodu jsem se kvůli předchozí zkušenosti trochu bála. Anetka se totiž narodila v 32. týdnu císařským řezem kvůli nízko položené placentě u děložního hrdla. Do té doby jsme o tomto problému neměli tušení. Byl to šok, při porodu jsem ztratila hodně krve a Anetka musela jít do inkubátoru, aby dohnala to, o co uspěchaným příchodem na svět přišla. Strávila v něm pěkných pár týdnů a já jsem po propuštění po porodu za ní dojížděla, abych s ní mohla být co nejvíc a také abych jí mohla dávat mateřské mléko. Naštěstí jsme všechny komplikace překonali a dnes by to na ní nikdo nepoznal.
Bohužel stejný problém s placentou se objevil i v těhotenství s Honzíkem. Na rozdíl od minula jsme to ale věděli už od 16. týdne. Bála jsem se opět předčasného porodu, ale nakonec se placenta srovnala, takže jsme dokonce chvíli zvažovali spontánní porod. Aby toho nebylo málo, zjistili mi také těhotenskou cukrovku. To je v těhotenství celkem běžná záležitost, která v mém případě nezpůsobila naštěstí žádné další potíže. Akorát jsem pod dohledem diabetologa musela nasadit dietní na sacharidy vyváženou stravu  a úplně vyřadila cukry. Pár dní v týdnu jsem si také po jídle měřila pro kontrolu glykémii. Honzík dostával v břichu posledních 11 týdnů samou zdravou výživu a já jsem se cítila velice dobře…
Nakonec jsem se pro klid duše i na doporučení lékařů rozhodla opět pro „císaře“. Plánovaného termínu jsme se sice nedočkali, ale i tak si myslím, že byl Honzík moc šikovný a dopekl se skoro až do konce. Už o týden dříve si zřejmě řekl dost – začaly mi kontrakce a jeli jsme do porodnice. Pak už to šlo ráz na ráz – v brzkých ranních hodinách, přesně ve 2.50 přišel na svět.



Porod jsem absolvovala v plné narkóze, takže první okamžiky s naším Honzíkem prožil Jirka. Když jsem se probrala, tak se malý hned přisál a já si ho mohla začít užívat. Nepříjemnou okolností jsou po císařském řezu samozřejmě silné bolesti v operační ráně, které omezují při pohybu, zejména při vstávání – to už jsem znala. Co mi ale přišlo jako novinka, byly bolesti při zavinování dělohy, které jsem po druhém porodu vnímala mnohem intenzivněji.
Poporodní péči jsem si v rámci možností užívala, měla jsem zaplacený nadstandard, tak jsme měli alespoň soukromí. Už druhý den po „císaři“ jsem chodila, ale i tak jsem ocenila elektricky polohovací postel, která mi umožnila nastavit optimální polohu pro odpočinek o třeba při kojení nebo přebalování.

Dvě pomocnice - ségra a postýlka

Naše „velká“ Áňa se už na bráchu těšila. Ze začátku bylo pro ni zklamání, že budeme mít kluka, ale teď je nadšená a pořád by Honzíka oňuchávala. Je to také velká pomocnice, přece jenom už je znát, že už je relativně velká a spoustu věcí chápe a užívá si je. Před porodem jsme ji konečně přestěhovali do vlastního pokojíčku, což proběhlo v klidu a pohodě. Teď pochopitelně trochu žárlí a chce být co nejvíce s námi. A také by chtěla dělat stejné věci jako on, třeba nosit plíny…



Postýlka MiMi pro nás byla jasná volba. S Áňou se nám maximálně osvědčila. Náš malý nedonošenec Áňa trávil v postýlce většinu času a už tehdy jsme proto měli v našem patrovém domě rovnou dvě – jednu nahoře v ložnici a jednu dole pro pobyt v kuchyni a obýváku. Také tentokrát jsme zvolili osvědčený model. I pro Honzíka máme dvě postýlky a jsme opět moc spokojeni. Je to velká pomoc – můžeme s ní popojet, kam potřebujeme, kdekoliv je ale Honzík v bezpečí. Výškové nastavení umožňuje i Áně, aby si Honzíka užívala, a nemusím mít děti pod neustálým dohledem. Vím, že se na postýlku můžu naprosto spolehnout. Honzík je naštěstí (stejně jako Áňa, když byla malinká) hodné a spinkající miminko, takže když zabere, tak o něm na ty dvě až tři hodiny prakticky nevím. Jsem za to moc ráda a nejen proto, že mě potkala docela velká nepříjemnost v oblasti porodní jizvy. Ale o tom zase příště!